Psí příběhy

12. června 2007 v 7:58 | judynka
VŠECHNY PŘÍBĚHY SI URČITĚ PŘEČTĚTE,PROTOŽE SI MYSLÍM,ŽE TO STOJÍ ZA TO!!!TYTO PŘÍBĚHY JSOU NĚKTERÉ VELMI SMUTNÉ,ALE BOHUŽEL PRAVDIVÉ A DOKONCE JSEM U NĚKTERÝCH I BREČELA!!!
PES,KTERÝ MĚL ZEMŘÍT

Narodila se v chovatelské stanici Černý havran 13. října 1997. První dva měsíce prožila jako šťastné opečovávané štěně. Neměla však štěstí na nové majitele. O této části jejího života toho mnoho nevíme a už asi ani nezjistíme. Jisté však je, že v roce 2003 ji osud přivedl do psího útulku ve Smiřicích. Smutnou, opuštěnou a nemocnou. Déle než dva roky strádala ve zdejším kotci. S nekvalitním krmením a prakticky nulovou veterinární péčí chátrala stále víc. Až jednoho dne nad ní vyřkli ortel. Stal se z ní pes, který měl zemřít.
A pak se objevil anděl. Tento bohem i lidmi zapomenutý útulek našla Dejavu - strážný anděl všech opuštěných pejsků - a přijela, aby zdejší obyvatele nafotila a zveřejnila na internetu. Smutný příběh Braisy se tak ocitl na očím veřejnosti. Ve chvíli, kdy jsem ho četla jsem věděla - je moje.
Neváhala jsem ani chvilinku a nejbližší neděli vyrazila pro ni. Poznali jsme se hned jak jsem prošla branou útulku. Od první minuty byla moje a já její. Dřív než jsem došla k jejímu kotci byla připravena na cestu do nového domova. Zbývalo jen představit ji Hessit a Belle, které čekali v autě a mohlo se vyrazit domů. Když jsme po čtyřech hodinách jízdy vystupovali před barákem z auta byla smečka dokonale sžitá a nikdo by nepoznal, že Braisy není naše odjakživa. Málem ani já už jsem si to neuvědomovala.
Hned v pondělí nás čekala první z dlouhé řady návštěv u veterináře. A zde pomalu vyplouvají na povrch všechny Braisyniny nemoci. Pyodermie, poškození kolenního kloubu, dysplazie, gangréna v ráně na zadní noze a spousta dalších. Začíná dlouhodobá léčba antibiotiky. Co tři dny se opakující koupele (ty Braisy obzvlášť nenávidí). Kvalitní krmení. Všechno dohromady doplněné láskou a péčí začíná nést své ovoce. Braisynka pomalu přibývá na váze a vrací se jí chuť do života. Těší se na procházky a s velkou radostí se na nich seznamuje s novým životem. Očichává všechny psí značky, honí se s Hessinkou, přetahuje se o vodítka s Bellary a aportuje míčky. Sleduje kachny na potoce i projíždějící vlak a prohání za plotem kamaráda Rexe.
Pes,který měl zemřít mi teď leží u nohou a blaženě poštěkává.Asi se jí něco zdá
KELLY-3x PŘEŽILA SVOJI SMRT A TEĎ JE Z NÍ ŠAMPION
Kelly,

když jsi k nám v roce 2000 přišla, byla jsi malá vyhublá, špinavá a chlupatá koule s modřinou na hlavě. Byla jsi nervózní a nejistá - taky není divu,když už jsi potřetí měnila majitele. Byly Ti 4 roky a už jsi měla 3x štěňátka. Vykoupala jsem Tě a učesala (srst jsi měla dlouhou 8 cm), ukázala Ti pelíšek, dala Ti hračky a nakrmila. Podívala ses na mě svýma nádhernýma čokoládovýma očima a rozhodla ses, že mi budeš důvěřovat. Neuměla sis vůbec hrát a já nikdy neměla svého úplně vlastního psa. Začaly jsme tedy spolu další cestu životem.

Hrát ses naučila za 2 měsíce,i když stylem "co nejrychleji zdevastovat." Ale i to byl pokrok. Šly jsme spolu na výlet hned druhý den a ty jsi na zavolání svého jména hned nadšeně přibíhala. Pak jsi začala spát s námi v posteli a jednou jsme se vydali na místní Pejskyjádu a Ty jsi získala 1.místo.Vůbec jsem netušila že umíš některé cviky a že chodíš po žebříku!!!

Venku ses seznámila s malým štěnětem a já díky Tobě získala další člověčí kamarádku. Ze štěňátka brzy vyrostl pes 4x větší než Ty a stali jste se nejlepšími kamarády.Jako my s jeho paničkou. Začali chodit na místní cvičiště a my dvě jsme se rozhodly, že je tam doprovodíme. Tam jsme našly další přátele - Ty i já. Byla jsi hrozně šikovná, všechny cviky Ti šly skoro samy - byla jsem na Tebe náležitě pyšná.

Přišel rok 2001 a Tebe mi přejelo auto - šla jsi za pejskem a ke mně ses nevrátila tak rychle, jak jsi měla.Vše jsem viděla jak ve zpomaleném filmu a nikdy na to nezapomenu: Tebe, naříkající a zakrvácenou, ležící na silnici, auto mizející v dálce. Rozběhla jsem se k Tobě, ale Tys byla v šoku a vší silou ses mi zakousla do ruky - o bolest jsme se rozdělily.

Rychle jsme jeli k veterináři. Prohlédl Tě, rentgen, řekl jak se mám o Tebe starat, naplánoval operaci na středu a poslal nás domů. Měla jsi roztříštěný kyčelní kloub a zlomenou pánev. V noci jsi tiše naříkala a já byla u Tebe a dávala Ti pít. Veterinář nám operaci ještě 2x odložil na pátek - asi nečekal, že budeš tak statečná, ale Tys vydržela. Nakonec jsi prodělala 2 operace - trvalo půl roku,než jsi opět začala chodit, mezitím jsem Tě nosila v tašce na cvičák, ať se můžeš na pejsky aspoň podívat. Když ses poprvé postavila na zadní nohy a sama ses vyprázdnila, vhrnuly se mi slzy do očí.

Na cvičáku nám všichni drželi palce, stala ses jejich maskotem. Když ses uzdravila, v roce 2002 jsme spolu udělaly zkoušku ZOP - věděla jsem, že to dokážeš. Začaly jsme běhat agility, ale Tebe to moc nebavilo - dělalas to jen z lásky ke mě. Když jsi mi na závodech několikrát naznačila,že tohle ne (lehla sis na pakuru na záda a začala jsi vrtět ocasem,nemohla jsem tě přemluvit,abys běžela dál), pochopila jsem. Jenže já agility s někým běhat potřebovala,takže jsem se v roce 2003 rozhodla, že Ti pořídím psího kamaráda - Ty jsi najednou běhala agility také - s manželem - a dokonce jsi se umístila ve zkouškách A1 jednou na 3. místě.

Vyhodili ho na sídlišti a neměl kam jít, vypadal jak malý vykrmený retrívr (akorát v poloviční velikosti) s očima jako knoflíky. Když jsem ho přinesla, nebyla jsi moc nadšená, neustále ses na mě dívala tím zkoumavým pohledem, který naznačoval: Aha,tak Ty sis přivedla nového pejska a mě už nechceš? Nějaký čas trvalo,než jsem Tě přesvědčila,že u nás zůstaneš,že Vás mám ráda oba. Štěně jsme kvůli barvě jeho srsti pojmenovali Fox. Každý ho považoval za Tvé štěně a Ty ses k němu taky tak chovala - ustupovala jsi mu u jídla, čistila ho jazykem a chránila venku před ostatními. Nikomu jsi nedovolila,aby se k nám přiblížil blíž jak na 1m. Naučila jsi ho venčení a spoustě dalších užitečných věcí. Přes den jsi ho hlídala, aby nebyl sám - moc Ti děkuji za to, jak jsi mi pomohla.

Fox vyrostl v krásného sebevědomého pejska s jantarovýma očima. Protože jsem viděla, jak Tě v létě trápí bodláky a větvičky, nechala jsem Ti zkrátit srst. Jako bys omládla - každý Tě považoval za štěně a sousedi si mysleli, že původní "vlasatou" fenku jsme dali pryč, nepoznali, že jsi to pořád Ty. Stala se z nás správná trojka - chodili jsme na cvičák, začali jezdit na výstavy pro voříšky - několikrát ses umístila na prvním místě,
jednou dokonce jako absolutní vítěz výstavy voříšků asi z 95 pejsků.
Začali jsme jezdit na různé psí tábory a akce...

Přežila jsi 3x svou vlastní smrt - poprvé když jsi k nám přišla, protože jinak by Tě utratili, podruhé když Tě přejelo auto a potřetí snad na Slovensku, když jsme odpočívali a turisti, kteří nás předešli, zaplašili zmiji ležící na cestě, na kterou kdybys narazila, nevím co by se stalo.

Proto Ti chceme poděkovat - vlastně Vám oběma. Nesmírně obohacujete náš život.

Tobě, Kelly, děkuji za Tvoji věrnost, loajalitu a upřímnost. Za všechno,co jsi mě o pejscích naučila a určitě ještě naučíš.

Tobě, Foxi, děkuji za to, že jsi, jaký jsi - malý temperamentní rošťák, kterým nás každý den rozveselí, sotva vstaneme. Slibuji, že se budu neustále snažit, abyste se u mě cítili dobře a nikdy se nenudili. Život bez vás si už nedokážu ani představit. Ten pocit sounáležitosti, kdykoliv se na mě podíváte těma svýma krásnýma hnědýma očima, bych nevyměnila za nic na světě.

Tvá nejlepší přítelkyně.
ZABĚHLÁ LÁSKA
Ležel jsem pod lavičkou v parku a sledoval lidské nohy, které se míhaly přede mnou, nikdy jsem neměl svého pána a potravu jsem si hledal sám. Ve městě, ve kterém jsem žil to nebyl problém, spousta odpadků a zbytků jen čekala na potulný psiska, jakým jsem byl i já. Cítil jsem se starý, přestože mi byly teprve tři roky. Ulice tohoto města mě za můj krátký život naučily mnoho. Uměl jsem utéct před autem, věděl jsem, jak se stranit chlapům, co střílej toulavé psy i kam jít pro žrádlo, když bude nejhůř. Vyhýbal jsem se psům, kteří se mezi sebou rvali o území, věděl jsem kam můžu a kam už ne!

Tenkrát bylo hrozné horko, hledal jsem tedy něco k snědku až večer, když se ochladilo. Nemohl jsem už ale nic najít a tak jsem šel na kraj města, kde obyčejně nechodím. Najednou jsem uslyšel hrozivý štěkot odkudsi z průjezdu. Opatrně jsem zjistil, co se děje, pár psů se sklánělo nad mladou fenou a zuřivě cenili zuby a štěkali. Nevím, co se to stalo, ale opatrnost byla v háji, zaštěkal jsem na ně a oni se za mnou rozběhli. Vzpomněl jsem si na kanálovou rourku, kde jsem občas přespal a ztratil jsem se v ní.

Když byli pryč, vrátil jsem se do průjezdu. Ležela tam na dlažbě zakrvácená, ale ještě dýchala a její oči se na mne oddaně koukali, ten pohled jsem znal od psů, jenž měli pána. Snažil jsem se jí z toho pomoci, trvalo to pár dní, během nichž si na mne zvykla natolik, že zůstala se mnou. Vstoupila do mého života, žili jsme teď spolu a navzájem si naslouchajíc jsme se učili z chyb toho druhého a já jsem jí vrátil naději a víru se v tom všem vyznat.

Žili jsme klidný život v zahrádkářské boudě. Časem však na ní bylo znát, že ji klidný život nevyhovuje. Chtěla se zase toulat nočními ulicemi a cítit vzrušující nebezpečí, která číhala za každou popelnicí, z každé skrýše vycházel její mylný pocit, že opravdu žije. Do toho jsem s ní nemohl jít, protože mám vrozený odpor k balancování mezi životem a smrtí, pud sebezáchovy byl u mne vždycky silnější. Její touha po svobodě byla však silnější než pouto, jenž drželo nás, odešla.

Večer co večer jsem marně čekal až se vrátí, nevrátila se. Rozervala mi to mé psí srdce na kousky. Bloumal jsem temnými ulicemi, kde lampy už dávno neznaly svůj účel. A tam jsem ji znovu uviděl. Ležela v kaluži krve, vrhl jsem se k ní a začal jí zoufale lízat velkou ránu, co měla na hřbetě, podle té rány bylo vidět, že to byli psi. Zřejmě divocí buldoci z periferií. Snažil jsem se rychle zabránit krvácení a nejednou jsem si všimnul jejího pohledu, dívala se mi přímo do očí. V tom pohledu byla prosba o odpuštění, ale já jí už dávno odpustil, ty její oči na mne stále hleděly, umírala mi a pořád mi hleděla do očí, zůstal jí ten prosebný pohled až do konce, byla mrtvá, ve mně však napořád plná života...
ELIŠKA
můj příběh začal v březnu loňského roku,kdy jsem se narodila.Bydlela jsem se svoji paničkou a spoustou dalších pejsků kousek od velkého města.Když mi byl rok,rozhodla se moje panička,že mě prodá.
Jednoho dne jsem slyšela přijet auto a panička vzala mě i moji sestřičku do obyváku,kam jsme nikdy předtím nesměly.Stáli tam nějací cizí lidé a začali na nás mluvit,měla jsem strach,tak jsem seděla jen v koutku,tiskla se k sestřičce a vyděšeně koukala.Ti cizí lidé se chvíli o něčem radili,potom mě vzali do náruče a podrobně mě zkoumali,koukali mě na zoubky,prohlíželi celé tělíčko.Nakonec ještě něco domlouvali s mojí paničkou,dali ji nějaké papírky,naložili mě do auta a jeli jsme.
Cesta byla hrozně dlouhá,ta nová panička mě držela v náručí a mluvila na mě.Povídala cosi o novém domově,nové kamarádce a spostu dalších věcí,kterým jsem nerozuměla.
Po dlouhé době jsme dorazili na místo,moji nový páníčci mě odnesli do velkého prostorného domu,kde už čekala fenka,která vypadala jako já.Hned se ke mě měla a já už přestala mít takový strach.Panička mě ukazovala celý dům,zahradu,pelíšek,prostě všechno.Nabízela mi granulky,piškotky...
Netušila co se mnou bude mít za problémy,že neumím pořádně žrát z misky,chodit na vodítku,neznám město,auta,prostě nic.Nevěděla nic o tom,kde jsem do té doby žila.Vše se ji zdálo v pořádku.To,že se bojím ji připadalo normální,myslela,že teskním po bývalé paničce.
Druhý den mi dala vodítko a šla se mnou ven,já se hrozně bála,nechtěla jsem udělat ani krok,tak mě panička nosila v náručí,abych okoukala ten svět z výšky.Večer mi dala misku,z které vonělo masíčko a granulky,a zoufale na mě koukala,že nechci vůbec nic jíst.Tak mě vzala na klín a dávala mi dobrotky z ruky.
Za dva měsíce jsem už baštila z misky.chodila na vodítku,a tak panička usoudila,že by mě mohla vzít na psí výstavu.Byla jsem z počátku hrozně vyjukaná,ale chtěla jsme paničce udělat radost,tak jsem s ní poslušně cupitala v kruhu.Pan rozhodčí mě prohmatal,koukal na mě ze všech stran a pak se paničky ptal,jak dlouho mě má.Ta mu vyplašeně řekla,že dva měsíce.Začal ji říkat něco o špatné kondici a špatném krmení a o tom,že jsem asi nebyla v dobrém prostředí.Panička byla smutná,jen mě hladila a říkala,že se to spraví.
Dneska jsem u nové paničky půl roku,další výstavu jsem vyhrála,panička mě bere všude s sebou,stále se se mnou mazlí,spím u ní v posteli,prostě se mám skvěle.Jen smutné oči mi zůstaly.

Zdroj:loveyou.blog.cz

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a si tu :-*

Nebyla :)
Byla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama